Římskokatolická farnost Kyjov vítá nového duchovního správce (rozhovor)

Novým děkanem se stává P. Mgr. Ing. Pavel Šupol, osobnost s nevšedním životním příběhem. Vystudovaný tesař a absolvent Stavební fakulty VUT našel svou cestu ke kněžství až během vysokoškolských studií. Do Kyjova přichází s hlubokým vztahem k hudbě, sportu a s vizí, že moderní výzvy církve lze zvládnout pouze skrze otevřený dialog a aktivní zapojení samotných farníků.

Otče Pavle, vaše cesta do semináře nebyla úplně přímočará. Hodně se mluví o vašem vztahu k rockové hudbě. Jaký žánr vás vlastně formoval? 

Musím to uvést na pravou míru – neomezuji se jen na rock. Spíš mě to táhne k tomu našemu „Slováckému roku“ (úsměv). Muziku jsem měl rád odmala. Později jsem zjistil, že křesťané dělají skvělou moderní hudbu. Málokdo ví, že například irští U2 ve svých textech nesou silné křesťanské myšlenky a Bono Vox se angažuje v obrovském množství charitativních aktivit. Podobně jsou na tom rockoví Skillet nebo kapela P.O.D., což je křesťanská heavy-metalová formace ze San Diega. Nedávno jsem o nich mluvil s jedním pánem, který do kostela nechodí, a on byl úplně překvapený, že jeho oblíbená kapela jsou taky věřící lidé. Škála talentů, kterými Bůh lidi obdařil, je zkrátka obrovská. 

Ostatně na toto téma jsem zpracoval diplomovou práci a vydal ji v knize Křesťan a hudba. Díky tomu jsem měl možnost dělat jeden z prvních rozhovorů s naším zpěvákem Láďou Křížkem o jeho cestě k víře.

Hrajete sám na nějaký hudební nástroj? Navštěvoval jste v dětství uměleckou školu? 

Pocházím ze čtyř dětí a maminka na nás byla sama, takže bylo potřeba hodně pomáhat doma. Na lidušku už nezbýval čas ani peníze, takže jsem se nenaučil hrát na žádný hudební nástroj, jen jsem se o hudbu, která se mi líbila, zajímal.

Před teologickou fakultou jste se věnoval stavařině a řemeslu. Jak tato vaše profesní kapitola vypadala? 

Začínal jsem na učňáku. Vyučil jsem se tesařem v Otrokovicích, pak jsem si udělal nástavbu a následně vystudoval Stavební fakultu na VUT v Brně. Teprve odtud jsem zamířil na teologii.

Kdy nastal ten zlomový moment, kdy jste se rozhodl změnit směr a jít na kněze? Bylo to právě během studia na VUT. Měl jsem tehdy přítelkyni a modlil se za svatbu. Pak ale přišla těžká životní situace. V té chvíli jsem se si řekl: „Pane Bože, chci, abys byl v mém životě na prvním místě. Ale teď mi musíš pomoct, protože tohle je tak těžké, že nevím, jak dál.“ Tehdy jsem zažil obrovskou Boží blízkost a pomoc. Začal jsem se poprvé ptát, kde je mé skutečné místo v životě. Myšlenka na kněžství ve mně zrála postupně, i díky rozhovorům se skvělými kněžími, které jsem měl kolem sebe.

Jak na takto radikální změnu reagovalo vaše okolí? 

Nevěřící známí to tehdy moc nechápali. Dokonce i vedoucí mé diplomové práce na VUT byla překvapená a říkala mi, že by byla škoda od stavařiny odcházet, když mi tak jde. Na druhou stranu jsme ale měli skvělou partu věřících mladých lidí, kde jsem našel obrovskou podporu. Pocházím z Valašska, z farnosti, která dala církvi hned několik kněží, takže to prostředí pro to bylo příznivé.

Ve své knize píšete, že duchovní hudba nemusí znamenat jen varhany. Jak lidé v kostele reagují na modernější žánry? 

Pro řadu lidí je překvapením, že farář poslouchá rock nebo metal, ale představy o křesťanech bývají často zkreslené. Když se moderní hudba v liturgii použije s citem, dokáže oslovit i starší generaci. Na svém minulém působišti jsem zažil, že jednu nedělní mši svatou doprovázela výhradně schola. Taky v pátky dětské mše dětská scholička. Děvčata se vypracovala tak skvěle, že si po mši vysloužila od farníků obrovský potlesk. Texty písní lidi natolik vtáhly, že už nešlo o vystoupení kapely, ale o společný modlitební zpěv.

Pracujete se všemi generacemi. Jak si nacházíte cestu k tak širokému spektru lidí? 

Základem je otevřenost a obyčejné lidské setkání. Někdy stačí opravdu málo: pozorně naslouchat, dát člověku prostor, zasmát se spolu. Teprve pak se přirozeně začnou otevírat i ta hlubší témata. Když lidé cítí důvěru, snáze se svěří se svými těžkostmi.

Jak nejraději relaxujete a kde si nejlépe vyčistíte hlavu? 

Mým největším relaxem je kolo. Když jsem působil ve Vracově a ve Vlkoši, stávalo se mi, že mě starší paní u cesty zdravily letmým „Ahoj!“, protože mě v cyklistickém dresu nepoznaly. Když jsem jim odpověděl a zjistily, že jsem to já, s úsměvem se omlouvaly.

Rád také chodím na houby. Jsem pyšný na to, že když mě kamarád vzal do bzeneckého lesa, kde sám do té doby nacházel převážně suchohřiby, našel jsem prvního praváka já. Od té doby se tam daří i jemu. Na kole nebo v lese vyhledávám ticho. Člověk v mé službě je neustále obklopen lidmi, takže chvíle samoty a modlitby jsou pro mě nezbytným zdrojem inspirace.

Před vámi je nová etapa v Kyjově. S jakými pocity sem přicházíte? 

Stěhování je vždycky výzva, jak pro mě, tak pro farníky. Vnímám, že počet kněží bude v budoucnu výrazně ubývat. Málokdo přitom vidí, kolik administrativy a provozních věcí – od revizí až po správu budov – musí kněz běžně zajišťovat. Můj předchůdce měl v posledním roce na starosti vedle Kyjova ještě další čtyři farnosti, což je objem práce, který jeden člověk dlouhodobě nemůže zvládnout.

Velkou výzvou, o které teď v arcidiecézi intenzivně diskutujeme, je proto hledání pomoci uvnitř samotné komunity. Musíme aktivně zapojit farníky – odborníky z různých profesí, kteří jsou ochotni nabídnout svůj čas a vědomosti. Pokud chceme, aby farnost zůstala živým společenstvím, musíme se naučit fungovat novým způsobem.

Čím je podle vás tento úbytek duchovních způsoben? 

Kopíruje to celospolečenský demografický vývoj. Mladí lidé dnes logicky zvažují ekonomické faktory, zvláště když zakládají rodiny, což ovlivňuje zájem o práci v neziskovém či sociálním sektoru. U církve hraje roli i to, že silné porevoluční ročníky kněží nyní odcházejí do důchodu nebo čelí zdravotním problémům. Počet nově vysvěcených je bohužel mnohem nižší. V našem děkanátu už před rokem jeden kněz ubyl a na jeho místo už neměl kdo nastoupit, tak to spravujeme z Kyjova. Krize je realitou a staré postupy už stačit nebudou.

Chtěl byste závěrem obyvatelům Kyjova adresovat nějaké povzbuzení? 

Zdejší kraj mi není cizí, od roku 2011 jsem tři roky spravoval farnosti Vracov a Vlkoš. Potkal jsem spoustu inspirativních lidí. Věřím, že Kyjov nebude moc odlišný a všude se najdou lidé ochotní ke spolupráci pro dobro druhých.