Kožešnice Irena Rajsiglová drží při životě řemeslo, které v Česku téměř zaniklo (rozhovor)

Kožešnice Irena Rajsiglová patří k několika posledním lidem v České republice, kteří se věnují tradiční výrobě krojových kožichů. Její práce zdobí folklorní soubory, muzea i soukromé sbírky po celé republice. O tom, jak se dostala k řemeslu, proč každý kožich vzniká ručně a proč se o budoucnost oboru trochu obává, jsme si povídaly v následujícím rozhovoru.

Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodla stát kožešnicí?

Vyrůstala jsem mezi kroji a vyšíváním. Moje babička šila kroje, takže jsem měla k ruční práci blízko odmala. Pak jsem vystudovala kožešnictví v Hlinsku v Čechách, což byla tehdy jediná škola svého druhu u nás.

Byla to tehdy perspektivní profese?

Ano. Tehdy ještě kožešnictví fungovalo ve větším rozsahu. Jenže po revoluci se všechno změnilo. Zájem o klasické kožešnické výrobky začal klesat a většina lidí od oboru odešla.

Vy jste ale zůstala.

Zůstala. A paradoxně mě k tomu vrátil folklor. V roce 2006 mě oslovili členové mužského sboru z Břeclavi, jestli bych nedokázala obnovit starý krojový kožich. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc mi tahle práce přiroste k srdci.

První kožich jsem šila s velkým respektem. Byla to zodpovědnost a zároveň obrovská škola.

Jak taková zakázka vypadá?

Někdy ideálně. Přijde zákazník s dochovaným kožichem a máme se čeho držet. Horší je, když dostanu jen starou černobílou fotografii.

A to se stává často?

Velmi často. Pak začíná pátrání. Voláme do muzeí, skanzenů, hledáme podobné kusy v depozitářích, konzultujeme s etnografy. Někdy trvá týdny, než zjistíme, jak vlastně původní kožich vypadal.

Takže jste trochu i detektiv. :)

Přesně tak. Někdy skládáme historii doslova po střípcích.

Nejhorší je, když máte jednu starou fotografii a žádný dochovaný originál. To pak musíte spojit řemeslo s pátráním.

Je výroba tradičního kožichu stále převážně ruční záležitostí? 

Většina práce je pořád ruční. Kožešina se musí namočit, napnout, vysušit, vyřezat podle střihu. Veškeré aplikace a zdobení se našívají ručně.

Kolik času zabere jeden kožich?

Přibližně tři týdny práce.

To není málo.

Není. A právě proto jsou tyto věci drahé. Lidé často vidí jen hotový výrobek. Nevidí desítky hodin práce, které jsou za ním.

Každý kožich je originál. Není to sériová výroba a ani nikdy nebude.

Specializujete se pouze na Slovácko?

Dříve ano, dnes už ne. Zakázky máme z celé republiky. Nedávno jsme dělali koženice pro Táborsko, předtím nejrůznější rekonstrukce historických kusů pro další regiony.

Stává se vám, že někde na slavnosti zahlédnete vlastní práci?

Ano. A mám z toho obrovskou radost. Někdy na mě fotografie vyskočí na sociálních sítích a já hned poznám, že je to náš kožich. Každý má svoje charakteristické prvky.

Když vidím svůj kožich na hodech nebo ve průvodu, vzpomenu si, komu jsem ho šila. To jsou krásné okamžiky.

Mění se vztah lidí ke kroji jako takovému?

Určitě. Když jsem začínala, nebyl zájem tak velký. Dnes lidé chtějí mít vlastní krojové součásti, nechtějí si je jen půjčovat. Asi je tím, že si lidé víc uvědomují hodnotu tradic. Když byl krojař otec, chce mít vlastní kožich i syn. Je to součást identity rodiny.

Za svou práci letos převezmete ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje. Co pro vás cena znamená?

Velmi si ho vážím. Ale beru ho hlavně jako ocenění řemesla samotného. Obor totiž prakticky zmizel. Škola, kterou jsem vystudovala, už neexistuje. Dnes se kožešnictví v této podobě nikde neučí. Mám kolegyni, která mi pomáhá a spolupracuje se mnou. Ale jestli bude někdo pokračovat za deset nebo patnáct let, to opravdu nevím.

Nevím, kdo to bude dělat po nás. A právě proto si myslím, že je důležité o těchto řemeslech mluvit, dokud ještě žijí.

Vizitka

• Irena Rajsiglová
• kožešnice a výrobkyně tradičních krojových kožichů
• vystudovala kožešnictví v Hlinsku v Čechách
• dílnu provozuje ve Veselí nad Moravou
• krojové kožichy šije od roku 2006
• spolupracuje s muzei, etnografy a folklorními soubory po celé České republice
• v neděli 9. srpna 2026 převezme ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje v rámci Národopisného festivalu kyjovského Dolňácka Milotice