47 let u jednoho podniku. O dobré partě, proměnách výroby i odchodu do důchodu s Bohumírem Junáškem (rozhovor)

Bohumír Junášek pracuje ve Šroubárně Kyjov od roku 1979. Za tu dobu se stal vrchním předákem strojů Hatebur, letos na jaře navíc získal ocenění Královna Ocel. O proměnách technologií, práci i kolektivu jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Do Šroubárny Kyjov jste nastoupil v roce 1979 a strávil jste v ní celý svůj pracovní život. Co vás přivedlo právě tam?

Byl to známý mojí matky. On tam dělal, nějaký Otakar Berka. Zašel jsem se tam s ním podívat, protože jsem se chtěl vyučit autoelektrikářem, ale tenkrát brali jenom do Tatry Kopřivnice. A tak jsem se vyučil jako zámečník, protože mě to trochu začalo bavit.

Když se ohlédnete za svými začátky, co se podle vás změnilo nejvíc a co naopak zůstalo stejné?

Změnilo se teoreticky hodně, jenom co se vystřídalo lidí... Na údržbě jsem dělal do vojny, po vojně ještě zhruba půl roku až rok. Když jsem se oženil, potřeboval jsem peníze, tak jsem hledal lepší. A tohle byla jedna z kategorií, kde na tehdejší dobu bylo dost peněz.

Stroj je teoreticky skoro stejný, ale modernizuje se. Dneska už je to počítačem řízené, tenkrát se muselo ručně. Dělávali jsme matice a kroužky, do ložisek, dneska děláme automobilní průmysl, převážně vačky do motorů. Technologie se hodně změnila, ale stroj nebo princip stroje je stejný.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Po noční nebo ranní směně si přeberu mašinu – vyrábí to, co má podle technologického postupu. Já musím chodit do práce dřív, abych chytl noční směnu a problémy, které tam byly. Jestli jim to jelo, nebo nejelo, jestli měli všechny nástroje. Pokud neměli, musím staré nástroje posbírat, očistit a dát na opravu, pak nachystám další výroby s dokumentací. Říkám, že tohle není obor, který se dá vyučit.

Mají mladí lidé o tuto práci zájem?

Moc ne. U tohoto oboru se musí chodit do práce. Nejde říct, že dnes nedojdu, protože je na mě navázaný druhý člověk. Ale mám i kamarády, kteří říkají, že by nevydrželi si píchnout a být tam 8–10 hodin. Jsou třeba zvyklí být venku. Já jsem si na to zvykl, nedělá mi to problém. Píchnu si a vím, že tam musím být.

Šroubárna na mě působí jako typ pracoviště, kde kolektiv drží pohromadě. Je tomu tak?

Nám kolikrát záviděli, že tady máme partiju a někde už není. Třeba spolu jedeme na silvestra, teď jezdíme do Vracova na bowling. A když je někdo marod, zajdeme ho navštívit.

Před odchodem do důchodu ještě zůstáváte, abyste zaučil svého nástupce. Co by podle vás měl takový člověk umět?

Ten člověk to umí, dělá tam 20 let. Já musím nachystat to, co ti kluci neví. Když děláme nějakou novou výrobu, tak to pro ně naplánuju. Už se to naučili a klidně za dva dny bych mohl jít do důchodu. Ale slíbil jsem, že zůstanu do konce roku.

Letos jste získal ocenění v soutěži Královna Ocel. Můžete čtenářům přiblížit, za co se uděluje a co pro vás znamená?

Za co se uděluje? To vyhodnotí vedoucí. Skoro každý rok se někdo vybere a oceněný pak jede do Třince. Tam proběhne slavnostní galavečer. Pochopitelně to potěší. Nedá se říct, že ne.

Kdybyste měl Šroubárnu popsat, co byste o ní řekl?

Je to místo, kde jsem strávil více jak třetinu profesního života. Je to firma, pro kterou jsem se vyučil. A kdybych chtěl odejít, mohl jsem. Ale asi jsem nechtěl. Dá se říct, že je to srdeční záležitost.

Rozhovor pro vás připravila Michaela Nevřivá, redaktorka Kyjovských novin